35. Kapitola
4. 1. 2014
L e o soudil, že má z celé party největší smůlu, a to už něco
znamenalo. Proč on nemá dávno ztracenou sestru nebo tátu -
filmovou hvězdu, která potřebuje zachránit? N a něj zbyl jen
opasek na nářadí a drak, který se v půlce výpravy rozpadl.
Mohlo to být tím pitomým prokletím Héfaistova srubu, ale
Leo si to nemyslel. Neměl v životě štěstí už dávno předtím, než
se dostal do tábora.
Počítal, že za tisíc let, až se o téhle výpravě povedou řeči
u táborového ohně, bude se vyprávět o hrdinném Jasonovi,
krásné Piper a o jejich poskokovi, Ohniváči Valdezovi, který
za nimi běhal jako pejsek s pytlem kouzelných šroubováků
a občas opekl ham burgery z tofu.
A aby to nestačilo, zamiloval se do každé holky, na kterou
narazil - a která byla úplně mimo jeho ligu.
Když uviděl Thalii, napadlo ho okamžitě, že je až moc hezká
na to, aby to mohla být Jasonova sestra. Pak si pomyslel, že to
radši neřekne nahlas, aby neměl malér. Líbily se mu ty černé
vlasy, modré oči i sebejisté vystupování. Vypadala jako holka,
která porazí každého na hřišti i na bitevním poli a Lea si ani
nevšimne - přesně jeho typ!
Jason a Thalia chvíli stáli proti sobě a omráčeně na sebe hle
děli. Pak se k němu Thalia vrhla a objala ho.
„Bohové! Řekla mi, že jsi mrtvý!“ Chytila Jasonovu tvář
a prohlížela si ji kousek po kousku. „D íky Artem is, jsi to ty. Ta
jizvička na rtu - chtěl jsi sníst sešívačku, když ti byly dva!“
Leo se zasmál. „Vážně?“
Hedge přikývl, že schvaluje Jasonovo gusto. „Sešívačky -
výborný zdroj železa.“
„Po-počkat,“ zakoktal se Jason. „K do ti řekl, že jsem mrtvý?
Co se stalo?"
Jeden bílý vlk u vchodu do jeskyně zaštěkal, lh alia se ohléd
la a pokývla hlavou, ale dál držela Jasonovu tvář, jako by se
bála, že se rozplyne. „M oje vlčice mi říká, že nemáme moc
času, a má pravdu. Ale musíme si promluvit. Posaďme se.“
Piper udělala nejen to. Přímo se zhroutila. Byla by se prašti
la do hlavy o zem jeskyně, kdyby ji Hedge nezachytil.
Thalia se k ní přihnala. „Co je s ní? A, nic, už to vidím sa
ma. Podchlazení. Kotník." Zam račila se na satyra. „Ty se nevy
znáš v přírodním léčitelství?"
Hedge se zakabonil. „Proč myslíš, že vypadá takhle dobře?
Necítíš proteinový drink?“
Thalia se poprvé podívala na Lea a samozřejmě to bylo vy
čítavě, jako: Proč jsi udělal kozla léčitelem? Jako by to byla Leo
va vina.
„Ty a ten satyr,“ nařídila, „odneste tu dívku k mé družce
u vchodu. Phoebe je vynikající léčitelka.“
„Je tam zima!“ reptal Hedge. „Umrznou mi rohy."
Ale Leo poznal, když byl někde navíc. „Pojďte, Hedgei. Ti
dva si potřebují promluvit."
„Ufff. Fajn,“ zam um lal satyr. „Ani jsem nikoho nestačil
praštit do hlavy."
Hedge odnesl Piper ke vchodu. Leo se už chystal za ním,
když Jason zavolal: „Poslouchej, člověče, hm, nechtěl by ses tu
zdržet?"
Leo uviděl v Jasonových očích něco, co nečekal: Jason ho
žádal o podporu. Chtěl u toho rozhovoru někoho mít. Byl ner
vózní.
Leo se zašklebil. „Zdržování, v tom jsem machr."
Thalia nevypadala, že z toho má velkou radost, ale všichni
tři se posadili k ohni. Pár minut nikdo nic neříkal. Jason si
sestru prohlížel, jako by byla nějaký strašlivý vynález - který
může vybuchnout, když se s ním neopatrně nakládá. Thalia
působila uvolněněji, zřejmě byla zvyklá potkávat divnější věci
než dávno ztracené příbuzné. Ale stejně si Jasona měřila užasle,
možná vzpom ínala na toho dvouletého kluka, který se snažil
sníst sešívačku. Leo vytáhl z kapes pár kousků měděného drá
tu a zkroutil je dohromady.
Nakonec už to ticho nemohl vydržet. „Takže... Artem idiny
Lovkyně. Ta věc, že nechodíte s klukam a - to jako navždycky
nebo je to sezónní záležitost?"
Thalia na něj koukala jako na něco, co zrovna vylezlo zpod
kamene. Jo, ta holka se mu vážně líbila.
Jason ho kopl do holeně. „Nezlob se na Lea. On se jenom
snaží prolomit ledy. Ale, Thálie... co se stalo s naší rodinou?
Kdo ti řekl, že jsem mrtvý?"
Thalia se zatahala za stříbrný náramek na zápěstí. Ve světle
ohně a v tom zimním maskovacím oblečení vypadala skoro
jako sněhová princezna Chioné - stejně chladná a krásná.
„Vzpomínáš si na něco?“ zeptala se.
Jason zavrtěl hlavou. „Probudil jsem se před třemi dny v au
tobuse s Leem a Piper."
„M y jsme v tom nevinně," dodal Leo rychle. „Héra mu
ukradla vzpomínky."
Thalia se napjala. „Héra? Jak to víš?"
Jason jí pověděl o jejich výpravě - o proroctví v táboře,
o uvězněné Héře, o obrovi, který unesl Piper tátu, a o tom ter
mínu, který vyprší o slunovratu. Leo mu skočil do řeči a dodal
to hlavní: jak spravil bronzového draka, že umí házet ohnivé
koule a taky dělá vynikající tacos.
Thalia byla dobrá posluchačka. Nic ji zřejmě nepřekvapova
lo - nestvůry, proroctví, probouzející se smrt. Ale když se Ja
son zmínil o králi Midasovi, starořecky zaklela.
„Já věděla, že mu ten dům máme vypálit," zakabonila se.
„Ten chlap je postrach. Ale soustředily jsme se na sledování
Lykáóna - No, jsem ráda, že jste se z toho dostali. Takže Hé
ra. .. ta tě všechny ty roky schovávala?"
„Já nevím." Jason vytáhl z kapsy fotku. „Nechala mi jenom
tolik paměti, abych tě poznal."
Thalia se podívala na obrázek a trochu zjihla. „Na to jsem
zapomněla. Nechala jsem to ve srubu číslo jedna, co?"
Jason přikývl. „M yslím, že Héra chtěla, abychom se setka
li. Když jsme přistáli tady, v téhle jeskyni... Měl jsem pocit,
že je to důležité. Jako bych věděl, že jsi blízko. Není to šíle
nost?"
„Ne," ujistil ho Leo. „Určitě nám bylo souzeno potkat tvou
superségru.“
Thalia si ho nevšímala. Možná jenom nechtěla dát najevo,
jak moc na ni Leo zapůsobil.
„Jasone," prohlásila, „když jednáš s bohy, nic není dost šíle
né. Ale Héře nemůžeš věřit, zvlášť když jsme Diovy děti. Ona
nenávidí všechny Diovy děti.“
„Jenže říkala něco o tom, že jí Zeus věnoval můj život jako
dar na usmířenou. Dává to nějaký smysl?"
Thalii zmizela z tváře všechna barva. „Ach, bohové. M ám a
by n e... Ty si nepamatuješ - ne, jistěže nepamatuješ"
„C o?“ chtěl vědět Jason.
lh aliin a tvář ve světle ohně jaksi zestárla, jako by její ne
smrtelnost právě nefungovala. „Jasone... já nevím, jak to říct.
Naše mám a nebyla úplně vyrovnaná. Zeus si jí všiml, protože
hrála v televizi. Byla krásná, ale tu slávu nezvládala. Pila, pro
váděla pitomosti, věčně o ní psali v bulváru. Žádná pozornost
jí nestačila. Už předtím, než ses narodil, jsem se s ní pořád
hádala. O n a... ona věděla, že táta byl Zeus, a podle mě to
na ni bylo moc. Jako by pro ni byl největší úspěch svést vládce
nebes a neunesla, když odešel. Pamatuj si, že bohové... No, ti
nikdy s nikým nezůstanou."
Leo si vzpom něl na vlastní mámu, na to, jak ho znovu
a znovu ujišťovala o tom, že se táta jednoho dne vrátí. Ale ni
kdy kvůli tomu nevyváděla. Nevypadalo to, že chce Héfaista
pro sebe — šlo jí o to, aby Leo poznal tátu. Snášela svou pod
řadnou práci, bydlela v malém bytě, nikdy neměla dost pe
něz - a zdálo se, že jí to nevadí. Říkala jen, že dokud má Lea,
je život fajn.
Díval se Jasonovi do tváře — vypadal zničeněji a zničeněji,
když mu Thalia popisovala mámu - a Leo tentokrát kam ará
dovi nezáviděl. Leo sice o mámu přišel, zažil těžké časy, ale
aspoň si na ni pamatoval. Přistihl se, že si morseovkou vyťuká
vá na koleno její vzkaz: Mám tě ráda. Litoval Jasona, že nemá
taky takové vzpomínky - nemá vůbec nic, k čemu by se mohl
vracet.
„Takže.. Jason vypadal, že tu otázku nedokáže ani doříct.
„Jasone, máš kamarády,“ vyhrkl Leo. „A teď máš ségru. N e
jsi sám .“
Thalia natáhla ruku a Jason ji chytil.
„Když mi bylo asi sedm," vyprávěla, „začal Zeus m ámu zase
navštěvovat. Podle mě měl špatné svědomí, že jí zničil život,
a vypadal - nějak jinak. Trochu starší a vážnější, choval se
ke mně víc jako otec. S mámou se to na chvíli zlepšilo. Byla
ráda, že má Dia kolem sebe, nosil jí dárky, pouštěl hromy
po obloze. Vyžadovala pořád víc pozornosti. Ten rok ses naro
dil. M ám a... No, nikdy jsem si s ní moc nerozuměla, ale kvů
li tobě jsem u ní zůstala. Byl jsi takový roztomilý. A nevěřila
jsem mámě, že se o tebe postará. Jistě, Zeus za ní nakonec zase
přestal chodit. Asi už ho otravovaly ty mám iny žádosti, pořád
chtěla, aby jí dovolil navštívit Olymp, udělal ji nesmrtelnou
nebo na věky krásnou. Když odešel nadobro, šlo to s ní z kop
ce. Zhruba v tu dobu na mě začaly útočit nestvůry. M ám a tvr
dila, že za to může Héra. A že prý jde i po tobě - že Héra těžce
nesla moje narození, ale dvě polobožské děti z jedné rodiny, to
už je moc velká urážka. M ám a dokonce říkala, že tě nechtěla
pojmenovat Jason, ale Zeus na tom trval, aby si usmířil bohyni,
protože ta to jméno měla ráda. Nevěděla jsem, čemu mám věřit.“
Leo si hrál se svými měděnými drátky. Připadal si jako ve
třelec. Tohle by neměl poslouchat, ale zároveň mu připadalo,
že teprve teď Jasona poznává - jako by to povídání tady vyna
hradilo ty čtyři měsíce ve škole Wilderness, kdy si jenom mys
lel, že jsou kamarádi.
„Jak jste se vy dva rozdělili?" zeptal se.
Thalia stiskla bratrovi ruku. „Kdybych věděla, že žiješ... Bo
hové, všechno by bylo jinak. Ale když ti byly dva, nacpala nás
máma do auta. Jeli jsme na rodinný výlet na sever, tam do vin
ného kraje, chtěla nám ukázat jeden park. Vzpomínám si, že
jsem se tomu divila, protože nás nikdy nikam nebrala, a chovala
se strašně nervózně. Držela jsem tě za ruku, šli jsme spolu k té
velké budově uprostřed parku a ...“ Roztřeseně se nadechla.
„M ám a mi řekla, ať se vrátím do auta pro piknikový koš. Ne
chtěla jsem tě s ní nechat samotného, ale bylo to jenom na chvi
ličku. Když jsem se vrátila... mám a klečela na kamenných
schodech, choulila se a brečela. Říkala - říkala, že jsi pryč. Prý
si tě vzala Héra a že je to stejné, jako bys byl mrtvý. Nevěděla
jsem, co udělala. Bála jsem se, že se už úplně zbláznila. Všude
jsem to tam prohledala, ale tys prostě zmizel. Musela mě odtam
tud odtáhnout, kopala jsem a ječela. Pár dní jsem byla nepříčet
ná. Nepam atuju si všechno, ale zavolala jsem na mámu policii
a oni ji dlouho vyslýchali. A hádaly jsme se. Řekla mi, že jsem ji
zradila, že bych ji měla podpořit, jako by záleželo jedině na ní.
Nakonec už jsem to nemohla vydržet. To tvoje zmizení byla
poslední kapka. Utekla jsem z domova a už jsem se tam nevráti
la, ani když mám a před pár lety umřela. Myslela jsem, žes navě
ky zmizel. Nikdy jsem o tobě nikomu neřekla - ani Annabeth
nebo Lukovi, svým nejlepším kamarádům. Prostě to moc bolelo."
„Cheirón to věděl." Jasonův hlas zněl jako odněkud zdálky.
„Když jsem přišel do tábora, jen se na mě podíval a řekl: ,Měl
bys být m rtvý‘“
„To nedává smysl," namítla Thalia. „N ikdy jsem mu to ne-
řekla.“
„N o tak," ozval se Leo. „Hlavní je, že jste se zas sešli, ne?
Máte štěstí."
Thalia přikývla. „Leo má pravdu. Podívejme se, už jsi starý
jakostí. Vyrostl jsi."
„Ale kde jsem byl?" ptal se Jason. „Jak jsem mohl na celou
tu dobu zmizet? A všecko to s tím Ř ím em ...“
Thalia se zamračila. „S Římem?"
„Tvůj brácha mluví latinsky," hlásil Leo. „Ř íká bohům řím
skými jmény a má vypálený cejch." Leo ukázal na znaky na Ja-
sonově paži. Pak Thalii vylíčil tu další divnou věc, která se jim
stala: jak se Boreás proměnil na Aquilona, Lykáón říkal Jaso
novi „dítě Říma" a jak vlci couvli, když na ně Jason promluvil
latinsky.
Thalia brnkla o tětivu. „Latinsky. Zeus někdy mluvil latin
sky, když byl podruhé s mámou. Jak jsem říkala, vypadal ji
nak, byl takový upjatější."
„Myslíš, že byl ve své římské podobě?" zeptal se Jason.
„A proto se považuju za dítě Jupitera?"
„M ožná," připustila Thalia. „N ikdy jsem neslyšela o tom, že
by se něco takového stalo. Ale mohlo by to vysvětlovat, proč
myslíš v římských pojmech, proč mluvíš latinsky a ne starořec
ky. Je to výjimečné, ale stejně netuším, jak jsi přežil bez Tábora
polokrevných. Jsi dítě Dia, nebo Jupitera, nebo jak mu chceš
říkat - měly by tě pronásledovat nestvůry. Kdybys byl sám,
umřel bys už před lety. Vím, ze j á sam a bych bez přátel nepře
žila. Potřeboval jsi výcvik, nějaké útočiště
„On nebyl sám,“ vyhrkl Leo. „Slyšeli jsme o dalších jako on.“
Thalia si ho divně změřila. „Jak to myslíš?11
Leo jí řekl o tom rozedraném fialovém tričku v Médeiině
obchodním domě a o historce Kyklopů s dítětem Merkura,
které mluvilo latinsky.
„N ení někde ještě jiné místo pro polobohy?" zeptal se. „M y
slím kromě Tábora polokrevných? Nějaký šílený učitel latiny
možná unáší děti bohů a přesvědčuje je, aby mysleli jako Rí-
mani.“
Sotva to Leo řekl, došlo mu, jak hloupě to zní. Thaliiny
nádherné modré oči si ho zaujatě měřily, až si připadal jako
jeden z podezřelých v řadě při policejní identifikaci.
„Procestovala jsem celou zem,“ uvažovala Thalia. „Nikdy
jsem neviděla ani stopu po šíleném učiteli latiny, ani polobohy
ve fialových tričkách. A le ..
Nedořekla to, jako by ji zrovna napadlo něco nepříjemného.
„Co?“ chtěl vědět Jason.
Thalia zavrtěla hlavou. „M usím si promluvit s bohyní. M ož
ná nám Artemis poradí.“
„O na s tebou pořád mluví?“ zeptal se Jason. „Většina bohů
se odmlčela."
„Artemis se řídí vlastními pravidly," tvrdila Thalia. „M usí
dávat pozor, aby se to Zeus nedozvěděl, ale myslí si, že je směš
ný, když zavřel Olymp. To ona nás poslala po stopě Lykáóna.
Řekla, že najdeme vodítko k našemu ztracenému kamarádovi."
„Percymu Jacksonovi," uhodl Leo. „To je ten kluk, kterého
hledá Annabeth."
Thalia přikývla a tvářila se ustaraně.
Lea napadlo, jestli někdo někdy vypadal takhle ustaraně,
když se ztratil on. Dost o tom pochyboval.
„A co s tím má co dělat Lykáón?“ zeptal se Leo. „A jak to
souvisí s nám i?“
„To musíme brzo zjistit," připustila Thalia. „Pokud máte
ten konečný termín zítra, zbytečně ztrácíme čas. Aiolos vám
řekne —“
Ve vstupu do jeskyně se zas objevila ta bílá vlčice a naléhavě
štěkla.
„M usím jít.“ Thalia se zvedla. „Jinak ztratím stopu ostat
ních Lovkyň. Nejdřív vás ale dovedu k Aiolově paláci."
„Pokud nemůžeš, trefíme tam sami," zam umlal Jason,
i když to znělo trochu nešťastně.
„Ale jdi.“ Thalia se usmála a pomohla mu vstát. „Neměla
jsem bráchu roky. Myslím, že pár minut s tebou ještě přežiju,
než mi začneš lézt na nervy. A ted jdeme!"