Jdi na obsah Jdi na menu
 


52. Kapitola

 L eo se necítil takhle nesvůj od té doby, co nabízel tofu burge-

ry vlkodlakovi. Když došel k vápencovému útesu v lese, obrátil
se ke skupině a nervózně se usmál. „A jsme tady.“
Rozpálil ruku a položil ji na dveře.
Jeho sourozenci ze srubu zalapali po dechu.
„Leo!“ vykřikla Nyssa. „Ty jsi ohňonoš!“
„Jo, díky,“ přikývl. „Já vím
Jake Mason, který už byl venku ze sádrového krunýře, ale
pořád se belhal o berlích, vydechl: „Svatý Héfaiste. To zname­
ná - je to tak vzácné, že —“
Masivní kamenné dveře se otevřely a všem poklesla čelist.
Leova planoucí ruka najednou nevypadala jako takový zá­
zrak. Dokonce i Piper a Jasona to omráčilo, a to poslední do­
bou viděli dost úžasných věcí.
Jen Cheirón se netvářil překvapeně. Kentaur svraštil hu­
ňaté obočí a pohladil si bradu, jako by měli projít minovým
polem.
Z toho Leo znervózněl ještě víc, ale na rozmýšlení už bylo
pozdě. Všechno mu napovídalo, že se o objev tohohle místa
má podělit - aspoň s Héfaistovým srubem. A před Cheirónem
a dvěma nejlepšími kamarády ho tajit taky nemohl.
„Vítejte v bunkru číslo devět,“ prohlásil tak pevně, jak jen
dokázal. „Račte dál.“
Skupina mlčela, když procházela bunkrem. Všechno bylo přes­
ně tak, jak to Leo nechal - obří stroje, ponky, staré mapy
a schémata. Jenom jedno se změnilo. Na stole uprostřed trůni­
la Festusova hlava, pořád ještě obitá a sežehnutá po poslední
havárii v Omaze.
Leo k ní zamířil a pohladil draka po čele. V puse měl hoř­
ko. „Je mi to líto, Festusi. Ale nezapomenu na tebe."
Jason položil ruku Leovi na rameno. „To ti sem odnesl Hé-
faistos?“
Leo přikývl.
„Ale opravit ho nemůžeš," soudil Jason.
„Rozhodně ne,“ odpověděl Leo. „Ale ta hlava se dá ještě
použít. Festus bude cestovat s náma.“
Došla k nim Piper a zamračila se. „Jak to myslíš?"
Než stačil Leo odpovědět, vyjekla Nyssa: „Lidi, koukněte se
na tohle!"
Stála u jednoho ponku a probírala se skicákem - nákresy
různých strojů a zbraní.
„N ic podobného jsem v životě neviděla," žasla. „Jsou tu
úžasnější věci než v Daidalově dílně. Jenom sestrojit prototypy
by trvalo sto let."
„Kdo to tu postavil?" zeptal se Jake Mason. „A proč?"
Cheirón mlčel, ale Leo se zaměřil na nástěnnou mapu, kte­
rou tu viděl už při první návštěvě. Ukazovala Tábor polokrev­
ných s řadou antických lodí v zálivu, s katapulty na kopcích
kolem údolí, s vyznačenými pastmi, příkopy a stanovišti pro
útok ze zálohy.
„Je to velitelské středisko pro válečné doby," oznámil. „Tá­
bor už byl jednou napadený, ne?“
„Za války s Titány?" zeptala se Piper.
Nyssa zavrtěla hlavou. „To nebude ono. Kromě toho, tahle
mapa vypadá hodně stará. A to datu m ... je tam vážně 1864?“
Všichni se obrátili k Cheirónovi.
Kentaur nervózně švihal ocasem. „Tábor byl napaden mno­
hokrát," připustil. „Ta mapa pochází z poslední občanské války.“
Leo očividně nebyl jediný popletený. Ostatní Héfaistovi tá­
borníci se po sobě dívali a nechápavě se mračili.
„Občanské války ..." uvažovala Piper. „Myslíte americkou
občanskou válku, tu před sto padesáti lety?“
„Ano a ne,“ odpověděl Cheirón. „Ty dva konflikty - smrtel­
níků a polobohů - si byly podobné, jak už to bývá v západní
historii. Podívejte se na kteroukoli občanskou válku nebo revo­
luci od pádu Říma a zjistíte, že v tu dobu proti sobě bojovali
i polobohové. Ale tato občanská válka byla zvlášť hrozná. Pro
americké smrtelníky je to pořád nejkrvavější konflikt všech
dob - horší než ztráty ve dvou světových válkách. A stejně ni­
čivá byla pro polobohy. Už tehdy tady stával Tábor polokrev­
ných. V lese se odehrála strašlivá bitva, trvala celé dny a přines­
la hrozné ztráty na obou stranách."
„N a obou stranách," opakoval Leo. „Chcete říct, že se tábor
rozdělil?”
„Ne," ozval se Jason. „M yslí dvě různé skupiny. Tábor polo­
krevných byl jedna válčící strana.”
Leo si nebyl jistý, jestli stojí o odpověď, ale zeptal se: „Kdo
byla ta druhá?“
Cheirón vzhlédl k otrhané vlajce s nápisem BUNKR 9, jako
by vzpomínal na den, kdy byla vztyčena.
„Odpověď je nebezpečná," varoval. „Přísahal jsem při řece
Styx, že o tom nikdy nepromluvím. Po americké občanské
válce bohy tak zděsily oběti na jejich dětech, že přísahali, že se
to už nikdy nebude opakovat. Ty dvě skupiny byly rozděleny.
Bohové jim pozměnili vůli a rozprostřeli mlhu tak hustou, aby
zajistili, že si na sebe nepřátelé nikdy nevzpomenou, nikdy se
na výpravách nesetkají, aby se zabránilo krveprolití. Tato mapa
pochází z posledních temných dní roku 1864, kdy spolu ty dvě
skupiny bojovaly naposled. Od té doby několikrát došlo ke stej­
ně vyhrocené situaci. Zvlášť nebezpečná byla šedesátá léta dva­
cátého století. Ale podařilo se zabránit další občanské válce -
aspoň dosud. Jak Leo uhodl, tento bunkr byl velitelským
střediskem Héfaistova srubu. Za posledních sto let se několi­
krát znovu otevřel, obvykle jako úkryt v dobách nepokojů. Ale
přijít sem je nebezpečné. Probouzí to staré vzpomínky, staré
spory. I když nám loni hrozil vpád Titánů, bál jsem se riskovat
a bunkr použít."
Leův vítězný pocit se najednou proměnil v provinilost.
„Ale, víte, tohle místo si našlo mě. Mělo se to stát. Pomůže
nám to.“
„D oufám , že máš pravdu," přál si Cheirón.
„M ám !“ Leo vytáhl z kapsy starou malůvku a rozložil ji
na stole, aby ji všichni viděli.
„Tady," oznámil hrdě. „Aiolos mi to vrátil. Nam aloval jsem
to, když mi bylo pět. To je můj osud.“
Nyssa se zam račila. „Leo, to je pastelkam i namalovaná
loď.“
„Podívej." Ukázal na největší schéma na nástěnce - plánek
řecké trirémy, lodi se třemi řadami vesel. Jeho sourozenci po­
malu vykulili oči, když ty dva nákresy srovnali. Počet stěžňů
a vesel, dokonce i ozdoby na štítech a plachtách přesně odpoví­
daly Leovu obrázku.
„To není možné," podivila se Nyssa. „Ten plánek musí být
starý nejmíň sto let.“
„Proroctví — Nejisté — Let,“ luštil Jake Mason z poznámek
na plánku. „Je to schéma létající lodi. Koukejte, tohle je podvo­
zek. A zbraně - svátý Héfaiste: otáčivá balista, upevněné kuše,
plátování z božského bronzu. Ta věc musí být parádní válečný
stroj. Vyrobil ji někdy někdo?“
„Ještě ne,“ odpověděl Leo. „Podívejte se na příd.“
Nebylo pochyb - ta figura vpředu byla hlava draka. Velmi
konkrétního draka.
„Festus,“ vydechla Piper. Všichni se obrátili a podívali se
na drakovu hlavu, usazenou na stole.
„On má být ta postava," oznámil Leo. „N aše šťastné kouzlo,
náš dohled na moři. Tu loď mám postavit já. Pojmenuju ji Argo
II. A lidi, budu potřebovat pomoct.”
„Argo //,“ Piper se usmála. „Po Iásónově lodi.“
Jason se zatvářil trochu rozpačitě, ale přikývl. „Leo má
pravdu. Ta loď je přesně to, co na cestu potřebujeme/1
„Na jakou cestu?'1 chtěla vědět Nyssa. „Zrovna jste se vrá­
tili!1'
Piper přejela prsty po staré malůvce. „M usíme se utkat
s Porfyriónem, králem Gigantů. Řekl, že zničí bohy v jejich
kořenech."
„Jistě,” přikývl Cheirón. „Spousta z Rachelina Velkého pro­
roctví je pro mě pořád záhada, ale jedna věc je jasná. Vy tři -
Jason, Piper a Leo - jste mezi těmi sedmi polobohy, kteří se
musí vydat na tu výpravu. Musíte se s obry střetnout v jejich
domovině, kde jsou nejsilnější. Musíte je zastavit, než naplno
probudí Gaiu, než zničí horu Olymp.11
„E hm ...“ Nyssa přešlápla. „M anhattan asi nemyslíte, že ne?“
„N e,“ odpověděl Leo. „Původní horu Olymp. Musíme se
plavit do Recka.“