12. Kapitola
4. 1. 2014
XII
LEO
L e s byl úplně jiný, než co kdy zažil. Leo vyrůstal v bytě na se
veru Houstonu. To nej příšernější, co kdy viděl, dokud ho ne
poslali do školy Wilderness, byl chřestýš na pastvině a teta
Rosa v noční košili.
Ale i ta škola byla v poušti. Zádně stromy s pokroucenými
kořeny, přes které by se zakopávalo. Žádné potoky, do kterých
se dá spadnout. Žádné větve vrhající temné strašidelné stíny
a sovy shlížející velkýma hloubavýma očima. Tohle bylo jako
svět fantazie.
Klopýtal dál, až si byl jistý, že ho nikdo ze srubů neuvidí.
Pak povolal oheň. Plameny se mu roztančily na prstech a vy
dávaly přesně tolik světla, aby viděl. Nezkoušel udržovat tako
vý stabilní oheň od svých pěti let, tehdy u piknikového stolu.
Od máminy smrti se toho bál. Dokonce i kvůli tomuhle ohýn
ku se cítil provinile.
Šel dál a pátral po stopách draka - obřích šlápotách, podu
paných stromech, pásech spáleného lesa. Něco tak velkého se
přece nemůže jen tak prosmýknout kolem, ne? Ale neviděl nic.
Jednou zahlédl velkou chlupatou postavu, cosi jako vlka nebo
medvěda, ale Leova ohně se zřejmě bála.
Na konci jedné paseky pak uviděl první past - třicetimetro
vý kráter lemovaný balvany.
Leo musel uznat, že je to docela důmyslné. Uprostřed pro-
hloubeniny stála kovová káď velikosti vířivky, naplněná bu
blající tmavou tekutinou - motorovým olejem a tabaskem.
Na podstavci nad ní se otáčel elektrický větrák a rozfoukával
vůni po lese. Mají kovoví draci čich?
Vypadalo to, že káď nikdo nehlídá. Ale Leo se podíval po
řádně a v tlumeném světle hvězd a ohně na ruce zahlédl pod
hlínou a listy kovový záblesk - bronzové vlákno lemující celý
kráter. Možná ne přímo zahlédl - spíš to tam vycítil, jako by
ten mechanismus sálal horko a odhalil se mu. Z kádě se táhlo
šest velkých pásů bronzu jako loukotě kola. To bude nášlapné
zařízení, hádal Leo. Jakmile na něj drak stoupne, síť se uzavře
a voilá - máme tu jednu nestvůru v dárkovém balení.
Leo se přiblížil. Položil nohu na nejbližší nášlapný pás. Jak
si myslel, nic se nestalo. Museli ho vyladit na něco opravdu
těžkého. Jinak by chytili první zvíře, člověka, menší nestvůru,
cokoli. Pochyboval, že je v lese ještě něco jiného, co váží jako
kovový drak. Aspoň doufal, že ne.
Postupoval kráterem a blížil se k nádrži. Výpary byly čím
dál pronikavější a do očí mu začaly vstupovat slzy. Vzpomněl si
na dobu, jak ho tía Callida (nebo Héra) přinutila v kuchyni
krájet papričky jalapeňo a jemu se dostala šťáva do očí. Pálilo
to jako čert. Ale ona samozřejmě jenom prohlásila: „Vydrž to,
malý hrdino. Aztékové z vlasti tvé matky trestávali zlobivé děti
tak, že je drželi nad ohništěm z čili papriček. Vychovali tak
spoustu hrdinů.“
Úplný šílenec, ta ženská. Leo byl moc rád, že se přihlásil
na výpravu na její záchranu.
Jeho chůvě by se ta nádrž zamlouvala, protože byla mnohem
horší než šťáva z papriček. Leo se díval po nějakém tlačítku -
po něčem, co by síť vypnulo. Neviděl ale nic.
Na chvíli ho to vyplašilo. Nyssa říkala, že takových pastí je
v lese několik a že plánují vyrobit další. Co když už se drak
do nějaké chytil? Jak by je Leo mohl všechny najít?
Hledal dál, ale žádný vypínací mechanismus neviděl. Žád
ný velký knoflík s nápisem VYPNUTO. Napadlo ho, že možná
žádný takový knoflík neexistuje. Začínal si zoufat — a vtom
uslyšel ten zvuk.
Bylo to spíš chvění - temné dunění, jaké člověk vnímá spíš
tělem než ušima. Znervózňovalo ho to, ale nerozhlédl se. Dál
prohlížel past a uvažoval: Musí být ještě daleko. Vleče se le
sem. Musím si pospíšit.
Pak uslyšel skřípavé odfrknutí, jako když unikne pára z ko
vového válce.
V zátylku ho zabrnělo. Pomalu se obrátil. Z okraje jámy,
patnáct metrů od něj, na něj hleděly dvě rudě planoucí oči. To
stvoření se lesklo v měsíčním světle a Leovi se nechtělo věřit, že
se k němu něco tak velkého proplížilo tak rychle. Pozdě si uvě
domil, že tvor upírá pohled na ohýnek na jeho ruce, a uhasil ho.
Pořád toho draka dobře viděl. Od čenichu k ocasu měřil tak
osmnáct metrů, tělo měl vyrobené z propletených bronzových
plátků. Pařáty připomínaly řeznické nože a tlamu lemovaly stov
ky kovových zubů, ostrých jako dýky. Z nozder mu stoupala
pára. Vrčel jako motorová pila, zařezávající se do stromu. Klid
ně by mohl překousnout Lea na dva kusy nebo ho rozšlápnout
na placku. Bylo to to nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl, až
na to, že mu úplně zničilo plány.
„Ty nemáš křídla," vyčetl mu.
Drak přestal vrčet. Naklonil hlavu, jako by chtěl říct: Jak to,
že se mě neděsíš a neutíkáš ode mě?
„Poslouchej, nic ve zlém," pokračoval Leo. „Jinak jsi nád
herný! Dobrý bože, kdo tě vyrobil? Jsi hydraulický, nebo nuk
leární, nebo co? Ale kdyby to bylo na mně, dal bych ti křídla.
Co jsi to za draka, když nemáš křídla? Možná jsi na létání moc
těžký? To mě taky mohlo napadnout."
Drak si odfrkl, ještě víc popletený. Měl Lea ušlapat. Tenhle
rozhovor nebyl v plánu. Popošel o krok a Leo houkl: „N e!"
Drak zase zavrčel.
„Je to past, bronzový mozečku," varoval ho Leo. „Chtějí tě
chytit."
Drak otevřel tlamu a vychrlil oheň. Přes Lea se přehnal
sloup doběla rozžhavených plamenů, jaký ještě nezažil. Připa
dalo mu, že ho někdo postříkal horkou vodou ze silné požární
hadice. Trochu to pálilo, ale udržel se. Když plameny pohasly,
cítil se dobře. Dokonce ani oblečení to neublížilo, což nechá
pal, ale byl za to vděčný. Svou vojenskou bundu si oblíbil a při
padal by si trapně, kdyby mu shořely kalhoty.
Drak zíral na Lea. Kovová tvář se mu nezměnila, ale Leo
měl pocit, že z ní dokáže vyčíst výraz: Jak to, že z tebe není sušenka?
Z krku mu vylétla jiskra, jako by se měl zkratovat.
„Nem ůžeš mě spálit," prohlásil Leo a snažil se, aby to znělo
přísně a klidně. Psa nikdy neměl, ale mluvil s drakem tak, jak
se podle něj mělo mluvit s neposlušným hafanem. „Zůstaň,
hochu. Nechoď dál. Nechci, aby ses chytil. Podívej se, oni si
myslí, že jsi pokažený, a chtějí tě sešrotovat. Ale já tomu ne
věřím. Když mě necháš, spravím tě —“
Drak zaskřípal, zaburácel a vyrazil vpřed. Past se spustila.
Dno kráteru vybuchlo s rámusem, jako když se srazí tisíc vík
od popelnic. Hlína a listy létaly, kovová síť se blýskala. Lea to
srazilo, převrátilo ve vzduchu a hodilo do tabaska s olejem.
Ocitl se vklíněný mezi nádrží a drakem, ten sebou házel a sna
žil se osvobodit ze sítě, která je oba obalila.
Drak chrlil oheň do všech stran, osvětloval oblohu a zapalo
val stromy. Olej s omáčkou na nich hořely. Leovi to neublížilo,
ale v puse cítil nepříjemnou pachuť.
„Nechal bys toho laskavě?1* houkl.
Drak se dál svíjel. Leo si uvědomil, že když nic neudělá,
skončí jako placka. Nebylo to jen tak, ale povedlo se mu vy-
vléct se ze sevření draka a nádrže. Prosmýkl se sítí ven. Oka
byla naštěstí tak velká, že se jimi hubený kluk protáhl.
Rozběhl se k drakově hlavě. Ten se po něm pokoušel chňa
pat, ale zuby měl zapletené do sítě. Znovu vychrlil oheň, ale
vypadalo to, že mu dochází energie. Tentokrát byly plameny
jen oranžové. Pohasly, ještě než dosáhly k Leově tváři.
„Poslouchej, ty zvíře," domlouval mu Leo, „jenom jim uká
žeš, kde jsme. A pak přijdou a vytáhnou kyselinu a řezáky. To
bys chtěl?“
Drakova čelist zaskřípala, jako by se snažil něco říct.
„Tak dobře,“ přikývl Leo. „Budeš mi muset věřit."
A pustil se do práce.
Zabralo mu skoro hodinu, než našel ovládací panel. Byl hned
za dračí hlavou, jak se dalo čekat. Nechal schválně draka v síti,
protože s ním bylo snazší pořízení, když byl spoutaný, ale dra
kovi se to nezamlouvalo.
„Buď v klidu!" napomenul ho Leo.
Drak zase zaskřípal, což mohlo znamenat fňukání.
Leo prohlédl drátky v drakově hlavě. Upoutal ho nějaký
zvuk v lese, ale když vzhlédl, uviděl jen stromového ducha -
dryádu, tak se jim říká, napadlo Lea - , jak hasí plameny ve
svých větvích. Drak naštěstí nezaložil velký lesní požár, ale
dryáda z toho stejně radost neměla. Saty jí doutnaly. Dusila
plameny hedvábnou pokrývkou, a když si všimla Lea, udělala
na něj gesto, které muselo mezi dryádam i znamenat něco hod
ně sprostého. Pak zmizela v obláčku zelené mlhy.
Leo se zas vrátil k drátkům. Bylo to rozhodně důmyslné
a on se v tom vyznal. Tohle bylo ovládací relé motoru. Tohle
přenášelo smyslové vstupy z očí. Tenhle d isk...
„Aha,“ pokýval hlavou. „N o, to už se ničemu nedivím."
Skřip? zeptal se drak.
„M áš zrezivělý řídicí disk. Asi ovládá vyšší myšlenkové ob
vody, že? M áš rezavý mozek, kamaráde. Není divu, že jsi tro
chu... popletený." Málem řekl bláznivý, ale udržel se. „K dy
bych tak měl náhradní disk, ale ... Je to komplikovaný obvod.
Budu to muset vytáhnout a očistit. Zabere to jenom chvilič
ku." Vytáhl disk a drak ztuhl. Záře v očích pohasla. Leo mu
sklouzl ze zad a pustil se do čištění disku. Namočil rukáv
do oleje s tabaskem a odstranil špínu, ale čím víc disk čistil,
tím byl ustaranější. Některé obvody se spravit nedaly. Možná
to trochu vylepší, ale dokonalé to nebude. K tomu by potře
boval úplně nový disk, ale netušil, jak se taková věc vyrábí.
Snažil se pracovat rychle. Nevěděl, jak dlouho může drakův
ovládací disk zůstat venku, aby se nepoškodil - možná nená
vratně - , ale nechtěl nic riskovat. Jakmile udělal, co se dalo,
vylezl drakovi zase na hlavu, pustil se do čištění vedení a pře
vodovek a sám byl čím dál špinavější.
„Čistě prsty, špinavé písty,“ zam umlal, jak říkávala máma.
Když byl hotov, měl ruce černé mastnotou a oblečení vypadalo,
jako by právě prohrál zápas v bahně, ale mechanismus vypadal
o moc lip. Vložil disk zpátky na své místo a zapojil poslední
drátek. Vylétly jiskry. Drak se zachvěl. Oči se mu rozzářily.
„Lepší?“ zeptal se Leo.
Drak vydal zvuk jako vysokorychlostní vrtačka. Otevřel
tlamu a všechny zuby se mu roztočily.
„Beru to jako ano. Teď klid, vysvobodím tě.“
Trvalo dalších třicet minut, než našel uvolňovací svorky sítě
a vypletl ji, ale konečně drak volně stál a setřásal si poslední kous
ky sítě ze hřbetu. Triumfálně zařval a vychrlil plameny k nebi.
„To se vážně musíš tak předvádět?” zeptal se Leo.
Skřip? zeptal se drak.
„Potřebuješ jméno," rozhodl se Leo. „Budu ti říkat Festus.“
Drak zahučel zuby a zašklebil se. Aspoň si to Leo myslel.
„Bezva,“ prohlásil. „Ale pořád máme problém, protože ne
máš křídla.“
Festus naklonil hlavu na stranu a vychrlil páru. Pak se sklonil.
Tomu gestu se nedalo nerozumět. Chtěl, aby si na něj Leo vylezl.
„Kam to jdeme?11 zeptal se Leo.
Ale byl moc rozčilený, než aby počkal na odpověď. Vyšplhal
se drakovi na záda a Festus vyrazil do lesa.
Leo ztratil pojem o čase a směru. Nevěřil by, že je ten les tak
hluboký a divoký, ale drak postupoval dál a dál, až stromy vy
rostly jako mrakodrapy a klenba listí úplně zakryla hvězdy.
Ani oheň v Leově ruce nedokázal osvětlit cestu, ale drakovy
rudé oči sloužily jako reflektory.
Nakonec překonali potok a dostali se do slepé uličky, ke tři
cetimetrovému vápencovému útesu - mase, na kterou drak ne
mohl vylézt.
Festus se zastavil dole a zvedl nohu jako lovecký pes, když
dává najevo, že zavětřil zvěř.
„C opak?“ Leo sklouzl na zem. Došel k útesu — nic než pev
ná skála. Drak ukazoval dál.
„Sam o nám to z cesty neuhne," zabručel Leo.
Uvolněný drátek na drakově krku zajiskřil, ale Festus se ne
hnul. Leo položil ruku na skálu. Prsty mu najednou začaly
doutnat. Ze špiček mu vyrazily proudy ohně jako zapálený
střelný prach a zasyčely na kameni. Planoucí linie se hnaly
po skále, až vykreslily zářící rudé dveře, pětkrát vyšší než Leo.
Couvl a dveře se otevřely, až strašidelně tiše na tak obrovský
kus skály.
„Dokonale vyvážené," utrousil. „Prvotřídní konstrukce."
Drak se hrnul dovnitř, jako by šel domů.
Leo prošel dveřmi a ty se začaly zavírat. Na chvilku zpani
kařil, vzpomněl si na tu dávnou noc v dílně, když tam byl za
mčený. Co když tu zůstane trčet? Ale pak zablikala světla -
kombinace elektrických zářivek a loučí na stěnách. Sotva Leo
uviděl jeskyni, zapomněl, že chtěl ven.
„Festusi," zam umlal, „co je to?“
Drak přidusal doprostřed prostoru a nechával za sebou
stopy v silné vrstvě prachu. Stulil se na velikém kruhovém
stupínku.
Jeskyně byla veliká jako hangár, plná nespočetných pracov
ních stolů a skladovacích boxů, podél každé stěny se táhla řada
vrat jako do garáží, schodiště vedla k síti můstků vysoko naho
ře. Všude bylo nějaké zařízení - hydraulické zvedáky, svářečky,
bezpečnostní obleky, vysokozdvižné vozíky a něco, co pode
zřele připomínalo nukleární komoru. Nástěnky pokrývaly po
trhané a vybledlé plánky. A všude kolem zbraně, brnění, štíty -
válečné zásoby, spousta z toho nedokončená.
N a řetězech vysoko nad drakovým stupínkem visel starý
otrhaný transparent, tak vybledlý, že se skoro nedal přečíst.
Písmena byla řecká, ale Leo nějak věděl, co znamenají: BUNKR 9.
Znam ená to devět jako Héfaistův srub nebo devět, jako že
existuje osm dalších? Leo se podíval na Festuse, pořád stoče
ného na stupínku, a napadlo ho, že drak vypadá tak spoko
jeně, protože je tu doma. Nejspíš ho postavili přímo na tom
stupínku.
„Ví to ostatn í...?“ Leova otázka se rozplynula, sotva ji vyslo
vil. Očividně to tu bylo opuštěné desítky let. N a všem ležely
pavučiny a prach. N a zemi se nerýsovalo nic kromě jeho stop
a obrovských šlápot draka. Je v tomhle bunkru první od...
odedávna. Bunkr číslo devět byl opuštěný a na stolech zůstala
spousta nedokončených projektů. Uzavřeli ho a zapomněli
na něj, ale proč?
Leo se podíval na mapu na stěně. Poznal bojovou mapu tá
bora, ale papír byl popraskaný a žlutý jako pauzák. Dole stálo
datum 1864.
„To není možné,“ nechtěl věřit.
Pak zahlédl na nejbližší nástěnce plánek a srdce mu málem
vyskočilo z krku. Rozběhl se k pracovnímu stolu a vzhlédl
na kresbu, vybledlou skoro k nepoznání: řecká loď z několika
úhlů. Dole stála lehce načmáraná slova: PROROCTVÍ? NEJISTÉ.
LET?
Byla to loď, kterou viděl ve snech — ta létající loď. Někdo
se ji tady pokoušel postavit, přinejmenším si nakreslil plá
nek. Ten tu zůstal zapomenutý... a proroctví mělo teprve
přijít. A nejdivnější ze všeho bylo, že ozdoba na stožáru byla
přesně taková, jak namaloval Leo v pěti letech - v podobě
dračí hlavy.
„Vypadá jako ty, Festusi,“ podotkl. „To je strašidelné."
Z toho stožáru byl trochu nesvůj, ale v hlavě mu vířilo moc
otázek, než aby se nad tím pozastavoval nějak zvlášť dlouho.
Sáhl na plánek, chtěl ho sundat a prostudovat si ho, ale papír
pod jeho dotekem praskl, takže ho tam radši nechal. Rozhlédl
se kolem po dalších vodítkách. Žádné lodě. Žádné součásti,
které by se mu hodily do plánu, ale byla tu spousta dveří a skladišť
k prozkoumání.
Festus si odfrkl, jako by na sebe chtěl Lea upozornit, připo
menout mu, že nemají čas celou noc. Měl pravdu. Leo soudil,
že ráno bude už za pár hodin, a on se tady zdržuje. Zachránil
draka, ale to mu při výpravě nepomůže. Potřebuje něco, co by
létalo.
Festus k němu něco popostrčil — kožený pás s nářadím, kte
rý zůstal ležet u jeho stupínku. Pak rozsvítil rudé reflektory očí
a namířil je ke stropu. Leo se tam podíval a vyjekl, když poznal
to, co viselo nahoře ve tmě.
„Festusi,“ poznamenal tiše. „M áme práci.“