1. Kapitola
4. 1. 2014
I
J A S O N
Jason měl mizerný den už předtím, než dostal zásah bleskem.
Probudil se na zadním sedadle školního autobusu, netušil,
kde je, a držel se za ruku s holkou, kterou neznal. To by ještě
nebylo tak zlé. Ta dívka byla hezká, ale neznal ji a neměl poně
tí, co vedle ní vůbec dělá. Posadil se zpříma, protřel si oči a po
koušel se přemýšlet.
N a sedadlech před ním se povalovali kluci a holky, poslou
chali iPody, povídali si nebo pospávali. Všichni vypadali asi
jako on... N a patnáct? Šestnáct? Tak tohle už ho vážně vydě
silo. Nevěděl ani, kolik mu je let.
Autobus se kodrcal po hrbolaté cestě. Z a okénky se pod
jasně modrou oblohou táhla poušť. Snažil se vzpom ín at...
Poslední, co si pam atu je...
Ta holka mu stiskla ruku. „Jasone, není ti nic?“
Oblečená byla v obnošených džínách, turistických botách
a sportovní flísové bundě. Čokoládově hnědé vlasy měla kři
vě sestříhané a rozčepýřené, s tenkými copánky po stranách.
Nemalovala se, jako by na sebe nechtěla upozorňovat; ale ne
fungovalo to. Byla vážně hezká. Její oči se měnily jako kalei
doskopy - chvilku se barvily do hnědá, do modra a hned zas
do zelena.
Jason jí pustil ruku. „N o, já ne —“
Vpředu v autobuse houkl nějaký učitel: „Tak pozor, holoub
ci moji, teď mě poslouchejte!11
Ten chlap byl zřejmě tělocvikář. Basebalka mu na hlavě se
děla tak, že byly vidět jen slídivé oči. Měl rozježenou kozí brad
ku a tvářil se nerudně, jako by kousl do plesnivé svačiny. Pod
jasně oranžovým trikem s límečkem se rýsovaly vypracované
paže a hruď. Nylonové tepláky a tenisky měl bílé jako sníh.
Kolem krku mu visela píšťalka a u opasku megafon. Sel by z něj
strach, kdyby neměřil metr padesát. Když se postavil do uličky
mezi sedadly, někdo vykřikl: „Vstaňte, trenére Hedge!“
„Já to slyšel!“ Trenér pátral pohledem po autobuse, kdo to
řekl. Zastavil se na Jasonovi a zachmuřil se ještě víc.
Jasonovi přejel po zádech mráz. Ten trenér jistě ví, že sem
nepatří. Zavolá si ho, zeptá se, co dělá v autobuse — a Jason
neměl tušení, co mu řekne.
Ale trenér Hedge uhnul pohledem a odkašlal si. „Za pět
minut jsme na místě! Držte se ve dvojicích. Neztraťte pracovní
listy. A kdo z vás, holoubci moji, vyvede nějaký malér, toho
osobně odprovodím zpátky do školy a líbit se mu to nebude."
Vzal baseballovou pálku a naznačil odpal.
Jason se podíval na holku vedle sebe. „To smí, takhle s námi
mluvit?"
Pokrčila rameny. „Vždycky tak mluví. Tohle je škola Wil-
clerness. ,Vaše děti tu vychováváme jako zvířata.‘“
9 / Jason
Řekla to jako nějaký starý společný vtípek.
„Tohle bude asi omyl," zavrtěl hlavou Jason. „Já sem nepatv
/ a
nm.
Kluk před ním se obrátil a zasmál se. „Jo, jasně, Jasone.
Všichni jsme tu nespravedlivě! Já jsem neutekl šestkrát z domu
a tady Piper neukradla BMW.“
Dívka se začervenala. „Já to auto vážně neukradla, Leo!“
„Páni, já zapomněl, Piper. Jak jsi to říkala? Žes ,přemluvila'
toho dealera, aby ti ho půjčil?“ Podíval se na Jasona s povyta
ženým obočím, jako by chtěl říct: Ty bys j í to věřil?
Leo vypadal jako snědý Santův skřítek, měl kudrnaté černé
vlasy, špičaté uši, příjemný dětský obličej a uličnický úsměv,
který napovídal, že jeho nositeli není radno svěřovat zápalky
ani nic ostrého. Dlouhé mrštné prsty se na chvilku nezastavi
ly - bubnovaly o sedadlo, zastrkovaly vlasy za uši, pohrávaly si
s knoflíky vojenské maskovací bundy. Ten kluk byl bud od pří
rody hyperaktivní, nebo do sebe nacpal cukru a kofeinu, že by
to položilo bizona.
„N o nic,“ pokračoval Leo, „doufám , žes vzal svůj papír
s úkoly, protože já ho už dávno spotřeboval do foukačky. Co
na mě tak zíráš? Zas mi někdo něco načmáral na ksicht?"
„Já tě n ezn ám p řizn al Jason.
Leo se na něj zazubil jako krokodýl. „Jasně. Nejsem tvůj
nejlepší kámoš. Jsem jeho ďábelský klon."
„Leo Valdezi!“ zařval trenér Hedge zepředu. „M áš tam ně
jaký problém?"
Leo zamrkal n ajasona. „Koukej." Obrátil se dopředu. „Pro
miňte, trenére! Je vás tu špatně slyšet. Mohl byste si vzít mega
fon, prosím?"
Jason 1 10
Trenér Hedge zabručel, jako by se zaradoval, že dostal pří
ležitost použít megafon. Odepnul si ho od opasku a spustil, ale
vyšly z něj zvuky jako zpod masky Dartha Vadera. Studenti se
rozřehtali. Trenér to zkusil znovu, ale tentokrát megafon zabu-
rácel: „Kravička dělá búúú!“
Žáci nadšeně vyli a trenér odhodil megafon. „Valdezi!“
Piper potlačila smích. „Bože můj, Leo, jaks to provedl?"
Leo povytáhl z rukávu malý šroubovák. „Jsem šikula."
„Vážně, lidi,“ ozval se Jason. „Co tady dělám? Kam to jedeme?"
Piper se zamračila. „D ěláš si legraci, Jasone?"
„Ne! Já netuším
„Jasně, že si dělá legraci," odbyl ho Leo. „Chce mě dostat
za tu holicí pěnu na tom zákusku, co?“
Jason na něj nechápavě koukal.
„N e, podle mě to myslí vážně " Piper ho zkusila zas vzít
za ruku, ale odtáhl ji.
„M rzí mě to," vysvětloval. „Ale nemůžu - nedokážu
„Tááák!" vyjekl trenér Hedge zepředu. „Zadní řada se dob
rovolně hlásí na úklid po obědě!"
Ostatní zajásali.
„To je ale překvápko," zam um lal Leo.
Ale Piper upírala pohled na Jasona, jako by se nemohla roz
hodnout, jestli se má urazit, nebo trápit. „Praštil ses do hlavy,
nebo co? Ty vážně nevíš, kdo jsme?"
Jason bezmocně pokrčil rameny. „Nejenom to. Já ani nevím,
kdo jsem já sám."
Autobus je vysadil před velkým komplexem budov s červenou
omítkou, který vypadal jako muzeum zasazené doprostřed
pustiny. Jason si pomyslel, že to tak možná bude: Národní mu
zeum pustiny. Po poušti foukal chladný vítr. Jason moc nevní
mal, co má na sobě, ale teplo v tom nebylo: džíny a tenisky,
fialové tričko a tenká černá větrovka.
„Takže rychlokurz pro ty, co ztratili pam ěť,“ spustil Leo
vstřícným tónem, který Jasonovi napověděl, že to moc vstřícné
nebude. „Studujeme ,školu Wilderness‘,“ napsal Leo do vzduchu
uvozovky. „Což znamená, že jsme beznadějné případy. Tvá ro
dina nebo soud nebo bůhvíkdo rozhodl, že jsi průšvihář, a tak
tě poslal do tohohle milého vězení - pardon, internátní školy-
do zapadákova v Nevadě, kde tě naučí takové kousky jako klu
sat deset mil denně mezi kaktusy a plést klobouky ze sedm i
krásek! A za zvláštní odměnu jezdíme na ,výchovné' exkurze
s trenérem Hedgem, který udržuje pořádek baseballovou pál
kou. Už se ti to vybavuje?"
„N e “ Jason se s obavam i rozhlédl po ostatních studentech.
Bylo tu asi tak dvacet kluků a deset holek a nikdo nevypadal
na ostříleného kriminálníka. Zajímalo by ho, co udělali, že je
poslali do školy pro delikventy, a hlavně, proč patří mezi ně.
Leo protočil panenky. „Ty to chceš fakt dohrát až do konce,
co? Dobře, tak my tři jsme sem nastoupili tohle pololetí. Drží
me pevně při sobě. Uděláš všechno, co řeknu, a dáváš mi zá
kusky a píšeš za mě úkoly —“
„Leo!“ vyštěkla Piper.
„N o jo. Tak to poslední ne. Ale vázne jsme kamarádi. No,
vlastně, Piper je něco víc než kamarádka, posledních pár týdnů —“
„Leo, nech toho!“ Piper zrudla. I Jason cítil, jak mu hoří
tvář. Měl pocit, že by si pamatoval, kdyby chodil s holkou jako
Piper.
„Ztratil pam ěť nebo co,“ uvažovala Piper. „M usíme to ně
komu říct.“
Leo se zakabonil. „Komu, trenéru Hedgeovi? Ten mu ji
zkusí vrátit slupkou do hlavy.“
Trenér stál před skupinou studentů, pokřikoval rozkazy
a pískal na píšťalku, aby své svěřence udržel v řadě. Neustále se
ale ohlížel na Jasona a mračil se.
„Leo, Jason potřebuje pomoct,“ naléhala Piper. „M á otřes
mozku nebo —“
„Hej, Piper.“ Jeden z dalších kluků se odlepil od skupiny,
která zamířila do muzea, a přidal se k nim. Vklínil se mezi Ja
sona a Piper a srazil Lea na zem. „S tou spodinou se nebav. Jsi
vc dvojici se mnou, vzpom ínáš?11
l en kluk byl opálený, měl tmavé vlasy, účes jako Superman
a lísměv tak zářivý, že by měl na krku nosit výstrahu: NEDÍVAT
SK PŘÍMO NA ZUBY! NEBEZPEČÍ TRVALÉ ZTRÁTY ZRAKU! Měl
na sobě svetr týmu Dallaských kovbojů, džíny a vysoké boty
a usmíval se, jako by byl požehnání pro každou nezletilou dě
li kventku. Jason ho začal okamžitě nenávidět.
„Zmiz, Dylane," zavrčela Piper. „Já se neprosila o to, abych
,s tebou mohla pracovat.11
„Ale jdi. Dneska máš šťastný den!“ Dylan se do ní zavěsil
a táhl ji ke vchodu do muzea. Piper k nim přes rameno vyslala
zoufalý pohled a v očích jí stálo Pomoc.
Leo se zvedl a oprášil se. „Já toho kreténa nesnáším.11 Nabídl
Jasonovi z legrace rámě, jako by se i oni měli vydat dovnitř
společně. „Jsem Dylan. Jsem tak boží, že bych chtěl chodit sám
sc sebou, ale nevím jak! Nechceš se mnou chodit aspoň ty?
Máš z pekla štěstí!"
„Leo," zavrtěl hlavou Jason, „ty jsi číslo.“
„Jo, to říkáš často," zašklebil se Leo. „Ale jestli si na mě
nevzpomínáš, můžu si zopáknout všecky staré vtípky. Jdeme!“
Jasona napadlo, že pokud je tohle jeho nejlepší kamarád,
musel mít dost zoufalý život. Ale stejně se vydal za Leem do
muzea.
Procházeli budovou, tu a tam se zastavovali a trenér Hedge
přednášel do megafonu, ve kterém zněl střídavě jako sithský
lord nebo trousil moudra typu: „Prasátko dělá chro chro."
Leo tahal z kapes vojenské bundy matičky, šrouby a čisticí
drátky k dým kám a montoval je dohromady, jako by si musel
pořád něčím zaměstnávat ruce.
Jason byl moc rozčilený na to, aby si všímal exponátů, ale
viděl, že se týkají Grand Canyonu a kmene Hualapájů, které
mu muzeum patřilo.
Pár holek pořád pokukovalo po Piper a Dylanovi a hihňalo
se. Jason soudil, že je to populární část třídy. Holky měly
na sobě džíny a růžová trička a vrstvu líčidel, že by to stačilo
na omítnutí koupelny.
Jedna z nich řekla: „Poslouchej, Piper, tady to vede ten tvůj
kmen? Pustí tě dovnitř zadarmo, když předvedeš dešťový ta-
neček?“
Ostatní holky se rozesmály. Dokonce i její takzvaný partner
Dylan potlačil úsměv. Piper měla ruce schované v rukávech
bundy, ale Jason tušil, že pod nimi zatíná pěsti.
„M ůj táta je Čerokéz,“ prohlásila. „Ne Hualapáj. Ale ty bys
potřebovala ještě pár mozkových buněk navíc, abys poznala
rozdíl, Isabel.“
Isabel hrála překvapenou a vykulila oči, takže vypadala jako
sova, která vyfárala z dolu. „A, pardon! Takže z toho kmene by
la tvá máma? Jo, tak to bude. Ty svou mámu vlastně ani neznáš.”
Piper se na ni vrhla, ale než stačilo dojít ke rvačce, vyštěkl
trenér Hedge: „Klid tam vzadu! Chovejte se slušně, nebo vy
táhnu pálku!"
Skupina se odšourala k dalšímu exponátu, ale holkám to
nestačilo.
„Je to fajn, dostat se zas do rezervace?" zeptala se jedna sladce.
„Tatíček násoska asi nemohl makat," politovala ji další.
„Proto je z ní zlodějka."
Piper si jich nevšímala, ale Jason by je nejradši praštil. Sice
si na nic nevzpomínal, ale věděl, že takové lidi nesnáší.
Leo ho chytil za ruku. „Klid. Piper nemá ráda, když se za ni
bijeme. A navíc, kdyby se ty holky dozvěděly, jak je to s jejím
tátou, hned by se jí klaněly a ječely: ,Nejsme tě hodny!'"
„Proč? Co je s jejím tátou?"
Leo se nevěřícně zasmál. „Vážně si neděláš legraci? Ty si ne
pamatuješ, že táta tvé holky —“
„Podívej, moc rád bych si to pamatoval, ale nepamatuju si
ani na ni, natož na jejího tátu."
Leo hvízdl. „Páni. Až se vrátíme, faktů musíme promluvit."
Dostali se na zadní konec výstavní haly, odkud vedly velké
skleněné dveře na terasu.
„Tak, holoubci moji," spustil trenér Hedge. „Ted uvidíte Grand
Canyon. Pokuste se ho nezničit. Ta lávka má unést sedmdesát
tryskáčů, takže vy muší váhy se nemáte čeho bát. Když to pů
jde, snažte se nestrkat navzájem dolů. Měl bych s tím pak moc
papírování."
Hedge otevřel dveře a všichni se vyhrnuli ven. Rozkládal se
před nimi Grand Canyon v celé své kráse. Přes okraj propasti
se táhla vyhlídková prosklená lávka ve tvaru podkovy, takže
bylo vidět přímo dolů.
„Člověče," žasl Leo. „To je teda něco.“
Jason mu musel dát za pravdu. Přes ztrátu paměti a pocit, že
tam nepatří, na něj výhled udělal dojem.
Kaňon byl větší a širší, než se dá poznat z fotografie. Stáli tak
vysoko, že jim ptáci kroužili pod nohama. O sto padesát metrů
níž se na dně kaňonu klikatila řeka. Zatímco byli uvnitř, naku
pila se na nebi hradba bouřkových mraků a vysílala na útesy
stíny jako vzteklé tváře. Kam Jason dohlédl, zařezávaly se do
pouště rudé a šedé rokle, jako by se tam vyřádil nějaký šílený
bůh s nožem.
Jasona pronikavě zabolelo za očima. Sílení bohové... Jak ho
to napadlo? Připadalo mu, že se dotkl něčeho důležitého - ně
čeho, o čem by měl vědět. A k tomu ho přepadl neklamný po
cit, že mu hrozí nebezpečí.
„Není ti nic?“ změřil si ho Leo. „Nechystáš se hodit dolů
šavli, že ne? Protože to bych litoval, že jsem si nevzal foťák.“
Jason se chytil zábradlí. Třásl se a potil, ale s výškam i to
nemělo co dělat. Zam rkal a bolest za očima odezněla.
„To nic,“ vypravil ze sebe. „Jenom mě zabolela hlava."
Seshora zaduněl hrom. Studený vítr ho málem srazil na
zem.
„Tohle nemůže být normální." Leo zamžoural na mračna.
„Ta bouřka se drží rovnou nad náma, ale všude kolem je jasno.
Záhada, co?"
Jason vzhlédl a viděl, že Leo má pravdu. Temný kruh mraků
se zastavil přímo nad lávkou, ale zbytek oblohy všude kolem
byl dokonale jasný. Jason z toho měl nepříjemný pocit.
„Tak, holoubci moji!" zvolal trenér Hedge. Zam račil se na
bouřku, jako by ho taky trápila. „M ožná to tu budeme muset
zkrátit, takže do práce! A pamatujte si, že odpovídáme v celých
větách! “
Hrom opět zaduněl a Jasona zas rozbolela hlava. Netušil,
co dělá, ale sáhl si do kapsy a vytáhl minci - zlaté kolečko
velikosti půldolaru, ale silnější a ne tak pravidelné. Na jedné
straně mince byl vyražen obrázek válečné sekery. N a druhé
tvář nějakého chlapíka, ověnčená vavříny. Stálo tam cosi jako
IVLIVS.
„Páni, to je zlato?“ zajímal se Leo. „Tos mi neukázal!”
Jason minci schoval a uvažoval o tom, jak k ní asi přišel
a proč má tušení, že ji bude brzy potřebovat.
„Nic to není,“ pokrčil rameny. „Jenom mince.“
Leo pokrčil rameny. Možná, že i myšlenky mu musely po
řád těkat stejně jako ruce. „Pojď," pobídl ho. „Jdem plivat přes
zábradlí.'1
S pracovním listem se moc neobtěžovali. Jednak Jasona roz
ptylovala ta bouřka a jeho smíšené pocity. A taky neměl poně
tí, jak má „uvést jména tří sedimentárních vrstev, které vidíte
před sebou“ nebo „popsat dva příklady eroze“.
Leo mu v tom nepomohl. Měl co dělat s výrobou helikop
téry z čističů dýmky.
„Zkouška." Vypustil ji. Jason čekal, že se zřítí, ale listy vrtule
z drátků se vážně otáčely. Drobounká helikoptéra se dostala až
do půlky kaňonu, než ztratila rychlost a zřítila se do prázdna.
„Jak jsi to udělal?“ žasl Jason.
Leo pokrčil rameny. „Koukal bys, kdybych měl ještě pár
gumiček.“
„M y jsme vážně kam arádi?" zeptal se Jason.
„C o vím, tak jo.“
„Vážně? Kdy jsme se prvně potkali? O čem jsme mluvili?"
„To bylo...“ Leo se zamračil. „Přesně si to nepamatuju. Mně
objevili hyperaktivitu a poruchy pozornosti, člověče. Nem ůžeš
čekat, že budu nosit v hlavě všechno."
„Ale já si tě nepamatuju vůbec. Nepam atuju si tady nikoho.
Co když - "
„C o když máš pravdu a všichni ostatní se pletou?" napadlo
Lea. „Jako že ses tady ráno prostě objevil a my všichni si pama-
tujem bůhvíco?"
Nějaký tichý hlásek v Jasonově hlavě poznamenal: Přesně to
si myslím.
Ale znělo to šíleně. Všichni ho tu brali samozřejmě. Všichni
se chovali, jako by patřil do třídy - až na trenéra.
„Vezmi ten pracovní list." Jason podal papír Leovi. „H ned
jsem zpátky."
Než stačil Leo něco namítnout, vydal se Jason po lávce.
Jejich skupina ji měla sam a pro sebe. Možná bylo na turisty
ještě brzy nebo je odradilo to divné počasí. Studenti ze školy
Wilderness se po dvojicích rozptýlili po lávce. Většina vtipko
vala nebo si povídala. Někteří házeli dolů mince. Asi o patnáct
metrů dál se Piper pokoušela vyplnit papír s úkoly, ale ten trapný
Dylan ji otravoval, dával jí ruku na rameno a blýskal na ni tím
svým oslnivým úsměvem. Odstrkovala ho, a když zahlédla Jaso
na, věnovala mu pohled Uškrť, prosím tě, toho pitomce.
Jason jí naznačil, aby počkala. Došel k trenéru Hedgeovi,
který se opíral o baseballovou pálku a měřil si bouřková mračna.
„Tos udělal ty?“ zeptal se ho Hedge.
Jason o krok couvl. „C o jsem měl udělat?" Připadalo mu, že
se ho trenér zeptal, jestli udělal tu bouřku.
Hedge na něj hleděl a pronikavá očka se mu leskla zpod če
pice. „Nezkoušej to na mě, kluku. Co tady děláš a proč mi kazíš
práci?"
„Chcete říct... že mě neznáteV‘ vyhrkl Jason. „Nepatřím
mezi vaše studenty?"
Hedge si odfrkl. „Předtím jsem tě v životě neviděl."
Jasonovi se tak ulevilo, že by se na místě rozbrečel. Aspoň že
se nezbláznil. Vážné se ocitl na nesprávném místě. „Podívejte
se, pane, já nevím, jak jsem se sem dostal. Prostě jsem se pro
budil ve školním autobuse. Vím jenom to, že sem nepatřím."
„Tos pochopil správně “ Hedge ztišil svůj chraplavý hlas
do šepotu, jako by Jasonovi svěřoval tajemství. „Umíš to dobře
s mlhou, člověče, když jsi všechny ty lidi tady přesvědčil, že tě
znají. Jenomže mě neošidíš. Cítím nestvůry už pár dní. Věděl
jsem, že tu máme vetřelce, ale z tebe se žádná nestvůra neklube.
Vypadáš na polokrevného. Tak co - kdo jsi a odkud jsi přišel?"
Jason nerozuměl většině z toho, co trenér řekl, ale rozhodl
se odpovědět upřímně. „Já nevím, kdo jsem. Nemám žádné
vzpomínky. Musíte mi pomoct."
Trenér studoval Jasonovu tvář, jako by se mu pokoušel pře
číst myšlenky.
„To mě podrž," zamumlal pak. „M luvíš pravdu."
„Jistěže ano! A co znamená to všechno s nestvůrami a polo-
krevnými? To jsou nějaké kódy, nebo co?"
Hedge přimhouřil oči. Něco v Jasonovi zauvažovalo, jestli
len chlapík není prostě jenom šílenec. Ale něco jiného vědělo,
že to tak není.
„Koukni, hochu," povzdechl si Hedge, „já nevím, kdo jsi.
Vím jenom, co jsi, a to znamená malér. Teď už vás musím chrá
nit tři místo dvou. Ty jsi ta speciální dodávka? Tak to je?“
„O čem to mluvíte?"
Hedge se podíval na bouřku. Mraky houstly a tmavly, vi
sely přímo nad lávkou.
„D neska ráno," prohlásil Hedge, „jsem dostal zprávu z tá
bora. Doprovodný tým je na cestě. Prý dorazí vyzvednout spe
ciální dodávku, ale nic víc mi neřekli. Fajn, pomyslel jsem si.
Ti dva, co hlídám, jsou dost silní, starší než většina. Vím, že je
někdo sleduje. Vycítím ve skupině nestvůru. Asi proto je chtějí
z tábora najednou tak rychle vyzvednout. A pak se tu z ničeho
nic zjevíš ty. Takže ty jsi ta speciální dodávka?"
Jasona zabolelo za očima víc než předtím. Polokrevní. Tábor.
Nestvůry. Pořád netušil, o čem to Hedge mluví, ale z těch slov
se mu skoro zavařil mozek - jako by se snažil zjistit informaci,
která tam měla být, ale nebyla.
Zavrávoral a trenér Hedge ho zachytil. N a tak malého chla
píka měl dlaně jako ocelové kleště. „Tak počkat, holoubku.
Říkáš, že si nic nepamatuješ, co? Fajn. Tak tě prostě taky ohlí
dám, dokud nedorazí ten tým. Necháme to na řediteli, ať si to
zjistí sám."
„Na jakém řediteli?" zeptal se Jason. „A jaký tábor?"
„Jenom se drž. Posily tu budou brzo. Doufejme, že se nic
nestane, než —"
Nad hlavami jim práskl blesk. Zvedl se silný vítr. Pracovní
listy odlétly do Grand Canyonu a celá lávka se otřásla. Žáci
ječeli, vrávorali a chytali se zábradlí.
„Ze bych to zakřikl?" zam um lal Hedge. Zaburácel do me
gafonu: „Všichni dovnitř! Kravička dělá búúú! Pryč z lávky!“
„Říkal jste přece, že ta věc je bezpečná!" houkl Jason do
větru.
„Za normálních poměrů," potvrdil Hedge, „ale ty teď ne
máme. Honem! “